Contemporary Dance
Historie
Scénický tanec se vyvíjel během poloviny dvacátého století, od té doby se rozšířil po celém světě. Stal se jedním z dominantních žánrů formálně vyškolených tanečníků. Nejvíce rozšířený je v USA a Evropě. Nejdříve využíval prvky pouze z jazzového, moderního a klasického tance. Postupem času se ale do contemporary zařadily prvky z mnoha stylů tance.
Cunningham je považován za prvního choreografa, který rozvinul nezávislý postoj k modernímu tanci a vzdoroval nápadům, které byly stanoveny podle baletu.
Ostatní průkopníci moderního tance: Ruth St. Denis, Doris Humphrey, Marie Wigman Francois Delsarte, Émile Jaques-Dalcroze, Paul Taylor, Rudolf von Laban, Loie Fuller, José Limon a Marie Rambert...
je velmi dynamický pohyb, kterým tanečník přesně vystihuje své rozpoložení. Mezi základní techniky patří izolace, charakteristické střídání momentu napětí a spontánního uvolnění celého těla, běh, chůze, poskoky, skoky, piruety, pády, nízké polohy a jejich kombinace.
vyjadřuje myšlenku pocitu nebo příběhu. Jedná se o výrazový tanec, využívá se proto v divadlech a muzikálech. Technika toho stylu je zaměřena na dynamiku a „vnitřní napětí“ a práci s tíhou. V tanci je zapojeno celé tělo a jednu z nejdůležitějších částí tvoří výraz obličeje, který dotváří výslednou atmosféru a prožitek z tance.
má mnoho společného se scénickým. Podle názvu je jasné že je určen pro muzikály a výraz je opět důležitý. Tento styl maximálně využívá vnímání hudby, ponoření do příběhu a mluvení pomocí těla.
je uznávanou uměleckou formou svobodného projevu všech lidí, kteří chtějí tvořit. Představuje takovou malou tanenčí revoluci, která začala ve 20. letech minulého století a měla cíl oprostit se od klasického a přesně definovaného baletu.
Barbora Baštová, 2. B, 2021
