Historie
- V Řecku se osud pokládal za tu nejmocnější a rozhodující sílu, jíž podléhají i bozi. Roli podobnou osudu hrají v lidových pohádkách sudičky. Proti představě osudové určenosti se postavil Sókratés a Aristotelés, kteří zdůraznili lidskou schopnost jednat a odpovídat za důsledky. Fatalistické myšlenky se ale znovu objevují hlavně ve stoicismu, v gnózi a u hermetiků. V pozdním starověku je fatalismus často spojen s přesvědčením o osudovém působení hvězd a s astrologií.
- V judaismu se fatalistické postoje objevují teprve v helénistickém období. Také v křesťanství, kde je jeden Bůh stvořitelem a pánem světa, a kde se klade velký důraz na lidské jednání, nebylo pro fatalismus místo. Trvale platné křesťanské odsouzení fatalismu pochází od Augustina. V některých větvích křesťanství, které zvlášť silně zdůrazňovaly lidskou závislost na Bohu a jeho pomoci, však vznikla nauka o bezmoci člověka vůči zlu, a také učení o predestinaci. Člověk podle ní sice musí jednat co nejlépe, Bůh však předem ví, jak to s ním nakonec dopadne. Tímto předvěděním je osud člověka už předem zpečetěn, člověk sám o tom ale neví a musí se co nejvíce snažit, protože právě to je také Bohu předem známo. Nauka o predestinaci hrála důležitou roli v reformaci, zejména u Jana Kalvína. Je rozšířena také v islámu.
- Klasický fatalismus se obnovil v humanismu jako přesvědčení o bezmoci jednotlivého člověka, který se musí smířit s tím, že o jeho osudech rozhodnou jiní. Často byl spojen s přesvědčením o vlivu hvězd na lidské osudy a s astrologií. Někteří novověcí myslitelé dokonce vyžadovali, aby člověk svému osudu vždycky přitakal, aby se s ním nejen smířil, ale aby jej miloval. Právě při kritice těchto názorů byl počátkem 18. století ve Francii poprvé použit termín fatalismus, a to spíše jako nadávka.
- Různé formy fatalismu jsou běžné v mimoevropských kulturách a jsou velmi rozšířeny i na Dálném východě, v hinduismu, například jako nauka o opakujících se vesmírných epochách.
