Historie

První zmínky o Třebíči sahají až do roku 1101, kdy na území pod Strážnou horou a při řece Jihlavě moravská údělná knížata Oldřich Brněnský a Litold Znojemský založila benediktinský klášter.

Povolení opevnit se hradbami a řídit se městským právem byla městu udělena roku 1335 Karlem IV. a Janem Lucemburským

Roce 1468 při válkách mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem bylo město uherským vojskem obléháno, dobyto a velmi poničeno a na několik let přestalo dokonce existovat.

Třebíč se stala majetkem Pernštejnů a v roce 1525 byl násilně zrušen i klášter. Později, v roce 1527, se město stalo majetkem Osovských z Doubravice.

Po získání práva pečetního v roce 1582 se město stalo majetkem Valdštejnů.

Po roce 1850 byla ve městě postupně založena spořitelna (1863), Národní dům a gymnázium (obojí 1871). Roku 1885 bylo vztyčeno i sousoší sv. Cyrila a Metoděje na Karlově náměstí, o rok později bylo město připojeno k železnici. Ke konci 19. století vznikly také dnes významné podniky ZON (založen roku 1879) a BOPO (dříve Carl Budischowski, dnes již neexistuje).

Ve dvacátých a třicátých letech, kdy byl starostou města významný vlastenec Josef Vaněk, zažilo město velký rozmach. Ten také uvítal 13. června 1928 na oficiální návštěvě města prezidenta T. G. Masaryka.

Za druhé světové války byl rozvoj města zpomalen, jednou z příčin mělo být vyhnání židů z Třebíče a jejich transporty do koncentračních táborů.

Po tzv. Únoru 1948 byly zestátněny velké třebíčské společnosti a město bylo rozvíjeno podle centrálních plánů.

V 70. letech se začaly budovat nová sídliště, školy a další zařízení. Důvodem byla stavba a provoz jaderné elektrárny Dukovany.

Po sametové revoluci Třebíč zažila velký rozvoj. 3. července 2003 se židovské ghetto a bazilika staly součástí seznamu UNESCO.