Scénický tanec je určený pro divadelní scénu, nemá žádná striktní pravidla ani omezení. Cílem scénického tance je vyjádření příběhu, myšlenky nebo pocitu. Většinou postrádá strnulé pózy, důraz je kladen na plynulý tok pohybů, přirozenost a originalitu pohybového vyjádření. V poslední době má i velké rozšíření mezi tanečními soutěžemi, ve kterých se pohybuje na velmi vysoké úrovni. Důraz je kladen především na duševní dění – pocity, myšlenky – a to je přenášeno do pohybu. Hudba bývá většinou pochmurná a smutná, ale jsou výjimky, u kterých to je naopak nebo méně znatelné. Tzv. improvizace k scénickému tanci je libovolný tanec, který tanečník vymýšlí za pochodu. Tanečník by se měl do hudby zaposlouchat a sám zjistit, jaké pohyby se k hudbě hodí.
Taneční technika a pohybová filozofie v současné podobě tance může zahrnovat balet, improvizační tanec, moderní taneční styly ze Spojených států (Grahamova technika, Humphrey-Weidmanova technika a Hortonova technika) a Evropy. Současní tanečníci využívají moderní techniky, jako je pilates, jóga, herecká praxe a pantomima. Někteří dobře známí choreografové a tvůrci současného tance si vytvořili školy a techniky vlastní.
Scénický tanec se vyvíjel během poloviny dvacátého století, od té doby se rozšířil po celém světě. Stal se jedním z dominantních žánrů formálně vyškolených tanečníků. Nejvíce rozšířený je v USA a Evropě. Nejdříve využíval prvky pouze z jazzového, moderního a klasického tance. Postupem času se ale do contemporary zařadily prvky z mnoha stylů tance. Cunningham je považován za prvního choreografa, který rozvinul nezávislý postoj k modernímu tanci a vzdoroval nápadům, které byly stanoveny podle baletu.