Celková rozloha země činí 643 801 km2, pokud do ní zahrneme i zámořská teritoria Francouzská Guyana, Guadeloupe, Martinik, Mayotte a Réunion, která jsou považována za přímou součást Francie. Toto číslo však nezahrnuje některá další francouzská zámořská teritoria s odlišným právním statutem, např. Novou Kaledonii. Metropolitní Francie, tedy území pouze v Evropě, se rozkládá na ploše 551 500 km2, Francie je tak největším státem Evropské unie.
Klima Francie je díky velké rozloze země a rozmanitosti přírodních podmínek různorodé. Hlavní vliv na to má vzdálenost od Atlantského oceánu a krajinný reliéf. Většina území Francie má mírné oceánské podnebí, ale směrem do vnitrozemí se teplotní rozdíly mezi zimou a létem zvětšují. V horách je podnebí chladné a vlhké. Alpy a Pyreneje mívají vysoký úhrn srážek a sněhová pokrývka se zde drží až šest měsíců v roce. Teplé počasí vládne na jih od řeky Loiry až k pobřeží Středozemního moře, které charakterizuje podnebí subtropické. Provence a Azurové pobřeží se může chlubit až 300 slunečnými dny v roce. Zároveň je však tato oblast během horkého suchého léta náchylná k požárům. Meteorologickým jevem, který je s francouzským jihem neodmyslitelně spjatý, je mistrál. Silný, suchý vítr vzniká v oblasti vysokého tlaku vzduchu ve střední Francii, a když se na pobřeží přiřítí údolím Rhôny, ochladí během okamžiku teplotu o několik stupňů. Severozápadní pobřeží (Bretaň a Normandie) je chladnější, větrnější a vlhčí, především v Bretani spadne více srážek než v jiných částech Francie a klima je zde oceánské. Podnebí se vyznačuje mírnými zimami a chladnými léty. Za malé teplotní rozdíly v průběhu roku vděčí tato část Francie Golfskému proudu.
Francie má rozsáhlou říční síť, které dominují čtyři toky: Loira (nejdelší ve Francii, 1 020 km), Rhôna (pramenící ve Švýcarsku z Rhônského ledovce), Garrona (pramenící ve Španělsku) a Seina, na níž leží i metropole Paříž. Většina řek se vlévá do Atlantského oceánu: Garonna, Loira a Seina se svým přítokem Marnou. Severovýchod odvodňuje Rýn (Rhin) s Moselou (Moselle) a Mázou (Meuse), které se vlévají do Severního moře a jihovýchod země odvodňuje Rhôna do Středozemního moře. Na území Francie se částečně rozkládá Ženevské jezero (Lac Léman), které je s rozlohou 582 km2 největším jezerem Francie i Švýcarska, ale také střední Evropy a zároveň největším jezerem v Alpách. Z 59,5 % náleží Švýcarsku, ze 40,5 % Francii. K největším jezerům, která se rozkládají celá ve Francii, se řadí Lac d'Hourtins-Carcans ve francouzské Akvitánii (56,7 km2), ledovcové jezero Bourget (44,5 km2) v departmentu Savojsko a také Lac de Grand-Lieu v departmentu Loire-Atlantique v Bretani. Poslední jmenované má v zimě rozlohu 62,9 km2, takže je v tomto ročním období největším jezerem Francie, v létě však má jen rozlohu přibližně 35 km2.
Francie má včetně zámořských území přibližně 68 milionů obyvatel. V metropolitní Francii (tj. pouze na území Evropy) žije téměř 66 milionů obyvatel. Velké množství obyvatelstva je soustředěno v severní a jihovýchodní části Francie (okolí Paříže a Lyonu), ačkoli mnoho dalších městských aglomerací se vyskytuje po celé zemi. Od 19. století je Francie silně imigrační zemí. Své dveře otevřela dokořán ve 20. a 30. letech 20. století v důsledku výrazného poklesu populace. Ze všech evropských národů totiž utrpěla během první světové války největší ztráty a zároveň byla zemí s nejnižší mírou porodnosti. Většina přistěhovalců v té době přicházela z Polska a také z Itálie a dalších jihoevropských zemí. Po druhé světové válce došlo k obrovskému ekonomickému růstu, který si vyžádal pracovní sílu ze severoafrických zemí. Hlavní imigrační vlna proběhla v 60. až 70. letech, kdy se Francie stala útočištěm obyvatel prchajících ze své domoviny v důsledku politické a ekonomické situace. Nový domov zde našli uprchlíci z Kambodže, Alžírska a dalších zemí rozpadajícího se koloniálního impéria. Díky tomu dnes žije ve Francii již několikátá generace obyvatel neevropského původu. Francie si tradičně zakládala na otevřenosti, integraci a toleranci a na oplátku očekávala od imigrantů dodržování francouzských hodnot a kulturních norem. V posledních letech však čelí problémům s asimilací obyvatel, nepokojům na chudých předměstích a sociálním konfliktům. Co se týče Francouzů žijících mimo kontinentální Francii, jejich významné menšiny najdeme především v zámořských departementech a teritoriích Francie a v zemích s významnou frankofonní menšinou (Švýcarsko, Spojené státy americké, Kanada, Argentina, Brazílie, Chile a Uruguay). Zákon z roku 1872 zakazuje shromažďovat údaje o rase a víře francouzských obyvatel, proto neexistují oficiální demografické statistiky. Podle odhadů tvoří cca 89 % populace etničtí Francouzi. Z dalších národností jsou nejvíce zastoupeni Alžířané (1,4 %), Maročané (1,3 %), Portugalci (1 %), Tunisané (0,5 %), Italové (0,5 %), Turci (0,4 %) a Španělé (0,4 %). Najdeme tu také obyvatele pocházející ze zámořských území a bývalých kolonií Francie (např. dnešní Haiti, Pobřeží slonoviny, Senegal, Mali aj.). Příhraniční oblasti obývají menšiny německy hovořících Alsasanů, keltských Bretonců, Katalánců, Korsičanů, Vlámů a Basků.
Francie je od roku 1905 sekulární zemí a svoboda náboženství je zakotvena v ústavě. Převládajícím vyznáním je historicky zakotvený římský katolicismus, který dnes vyznává cca 58 % obyvatel, z nichž pouhý zlomek navštěvuje mše. Díky rozsáhlé imigrační vlně přibylo obyvatel praktikujících islám (cca 8 %). Největší zastoupení na tomto počtu mají přistěhovalci z Alžírska a Maroka. V zemi funguje mnoho mešit a čistě muslimských škol. V souvislosti s rostoucím radikalismem se stala Francie v roce 2011 první evropskou zemí, která zakázala nošení oděvu zakrývajícího obličej, což se týkalo muslimských burek a nikábů. Ve Francii je dále zastoupen protestantismus (3 %, zejména v severních regionech), buddhismus (0,5 %) a judaismus (0,5 %). Místní židovská komunita je největší v Evropě a třetí největší na světě po Izraeli a Spojených státech. Po rozpadu francouzské říše totiž do Francie emigrovalo velké množství židů do té doby žijících v Maroku, Alžírsku a Tunisku.
Oficiálním jazykem je francouzština, románský jazyk, který se vyvinul z latiny. V procesu romanizace si jednotlivé regiony uchovaly svá specifická nářečí. Dialekty se postupně rozdělily do dvou hlavních skupin: severní (langue d'oil) a jižní (langue d'oc). Postupně převládl dialekt dominantních severních provincií, který se stal základem dnešní francouzštiny. Do dnešních dob se v malé míře stále používají regionální jazyky, jako je bretonština, okcitánština, alsaština, katalánština a jiné.
Tvoří ji tři vertikální pruhy – modrý, bílý a červený (poměr mezi nimi je 30:33:37). Panuje domněnka, že Marquis de Lafayette v roce 1789 vymyslel modro-bílo-červenou kokardu, která se pak stala povinnou součástí výbavy francouzských revolucionářů. Oficiální vlajka byla vytvořena v roce 1790. Modrá je barvou svatého Martina, bohatého římského důstojníka, který mečem roztrhal svůj modrý plášť, aby jednu jeho polovinu dal chudému muži, který ho v zimě prosil o pomoc. Je symbolem péče a povinnosti bohatých pomáhat chudým. Bílá je barvou Panny Marie a také Johanky z Arku. Červená je barvou svatého Denise – patrona Paříže. Vlajka je známá také pod názvem drapeau tricolore (trikolóra).
Francouzská kuchyně patří mezi nejoceňovanější kuchyně světa. Celá řada francouzských pokrmů se rozšířila po světě a v roce 2010 označila organizace UNESCO francouzskou kuchyni za „nedotknutelné kulturní dědictví“. Francie je kolébkou tzv. haute cuisine (vysoké kuchyně), tedy gastronomie vysoké úrovně a tomu odpovídajících vysokých cen v gurmánských restauracích a luxusních hotelích. Důraz je v ní kladen na puntičkářskou úpravu jídel a jejich pečlivou prezentaci. Francouzi dali světu nejznámější gastronomické příručky a encyklopedie (Larousse, Escoffier) a průvodce Michelin je uznávaný jako nejvyšší autorita při oceňování kvality restaurací a tzv. michelinské hvězdy jsou pro každou restauraci ve světě obrovskou reklamou. Návštěvník Francie si však může velmi dobře pochutnat i v běžných restauracích. Jídlo je pro Francouze rituálem, dokážou se při něm celé hodiny bavit.
K nejzákladnějším prvkům francouzské kuchyně patří vína a sýry. Francouzi milují ryby a mořské plody (ústřice, slávky, hřebenatky, kraby, humry, langusty, mořské šneky), významnou roli ale hrají i jiné druhy masa (jehněčí, skopové, hovězí, telecí, vepřové, zvěřina…), jedí se hojně i vnitřnosti a vyrábějí se paštiky. Zároveň ale maso minimálně ve stejném množství doplňuje i zelenina. Světově proslulý je francouzský chřest a baby karotka, oblíbená je i čekanka, artyčoky, květák, špenát či dýně. Francouzi jsou velcí gurmáni a ze své kuchyně nevynechávají ani křepelky, šneky, žabí stehýnka či drozdy. Nejen Provence je známá svými bylinkami, které dokážou zdejší kuchaři skvěle kombinovat. Svazek čerstvých bylin používaný často při vaření je známý pod názvem bouquet garni. Nechybí ani houby. Důležitou pozici má čerstvé pečivo, především bagety.
Hlavní jídlo se většinou skládá ze tří chodů, kterými jsou předkrm (hors d'ouvre, entrée), hlavní chod (plat principal) a sýrový chod nebo dezert. Případně může dezertu předcházet ještě salát.
Bageta (baguette) – je dlouhý a úzký francouzský chléb. Vyrábí se z těsta, jehož složení je ve Francii definováno zákonem, a je charakteristická svojí délkou a křupavou kůrkou. Bageta mívá většinou průměr 5 až 6 centimetrů a je dlouhá cca 65 centimetrů (někdy až jeden metr). Ačkoliv pojem bageta se používá zhruba od roku 1920, podobný typ chleba se ve Francii připravuje už po staletí a dnes je bageta jedním ze symbolů francouzské kultury. Tradičně se bageta vyrábí z pšeničné mouky, vody, kvasnic a soli. Používá se často na přípravu sendvičů, konzumuje se s paštikou, sýrem, máslem a džemem apod. a je součástí francouzské kontinentální snídaně. Bageta nevydrží dlouho čerstvá, během pár dní zcela ztvrdne.
Sýry jsou jedním ze symbolů francouzské gastronomie a kultury. Uvádí se, že je jich asi 350 až 400 druhů. Podobně jako vína mají i známé sýry chráněné geografické označení původu (A. O. C. = Appellation d´Origine Côntrolée).
Francouzi rádi pijí kávu, přičemž si pod tímto pojmem většinou představují espresso – malé a velice silné. Samozřejmě je k dostání široká škála nealkoholických nápojů, přičemž velké proslulosti dosáhla minerální voda Evian z městečka u Ženevského jezera, která je považována za relativně luxusní značku. Víno se pije téměř ke každému jídlu, zato pivařskou velmocí Francie není. Pivo se vyrábí v regionu Alsasko, který je ovlivněn sousedním Německem, jinak se spíš dováží z jiných zemí. Silné ovocné pálenky (koňak, armagnac, calvados a jiné) se souhrnně označují jako eaux-de-vie.