Historie
Hra pochází ze středověké Francie, kde je doložena k roku 1275 pod názvem jeu de la chasse (hra na lov), protože napodobovala chytání ptáků do sítí. Provozovali ji zejména řeholníci pocházející z urozených rodin jako náhradu rytířských zábav. Míčem se trefovalo do branky, kterou hájila služebná strana (service side, proto se označuje podání slovem servis). Hrálo se na klášterních dvorech (francouzsky cour), odtud označení tenisového hřiště jako dvorec nebo kurt. Od 14. století se sport provozoval u královského dvora a v 15. století jsou zmiňovány v Anglii první zápasy profesionálů, na jejichž výsledky se sázely značné částky.
Z hazardní hry pochází také dosud používané bodování tenisu: za vyhraný míč se vyplácelo patnáct sou a cílem hry bylo získat jich šedesát, tedy kopu. Počítalo se tedy 15:0, 30:0, 45:0 a celá hra. Pokud měli oba hráči 45 bodů, chyběly jim k vítězství dva míče (francouzsky deux), tento stav se označoval jako shoda (deuce). Nula se v tenise označuje jako love (láska), podle pořekadla, že kdo nevyhrál žádné peníze, tomu zbývá ještě láska. Později upadl původ tohoto bodování v zapomnění a číslo 45 bylo nahrazeno jednodušším 40. Původně se hrálo holou dlaní, od 16. století se začaly používat rakety (ze starofrancouzského racachier, vracet míč). Ze stejného slovního základu pochází také fríský národní sport keatsen. Hra bez raket se udržela pod názvem jeu de paume. V devatenáctém století se objevila zjednodušená lidová varianta zvaná lawn tennis (trávníkový tenis), v níž byly původní branky nahrazeny základními čarami a která se rozšířila do celého světa, kdežto pro původní hru se používal název royal tennis (královský tenis) a později real tennis (skutečný tenis). Roku 1592 byla v Paříži zaznamenána pravidla francouzské hry paume. Angličan Walter Clopton Wingfield se nechal těmito pravidly inspirovat, aby si roku 1875 nechal patentovat hru zvanou tenis. V červenci roku 1877 se ve Wimbledonu konalo první mistrovství.